Jak se jezdila Šestidenní

V Kostelíku máme celou řadu vynikajících osobností. Jednou z nich je bezesporu i Míra Tupý, několikanásobný účastník nejtěžšího závodu motorek na světě. Poprosili jsme Míru a ten byl tak laskav, že nám v kapli vyprávěl, jak to bylo se Šestidenní, jaké podmínky mají závodníci na motokrosových motorkách, jaká jsou pravidla takového závodu a jak se vlastně takový závod jezdí.

V sobotu 3.7. jsme se sešli v kapli a Míra začal vyprávět, jak vůbec takový závod vznikl, jak se k ježdění na motorkách dostal on a jaké podmínky na závodech musí snášet závodníci, kteří chtějí uspět. Na konci 50. let a v 60. letech závodníci jezdili v běžných montérkách používali běžné helmy a přes obličej nosili běžné šátky. Míra Tupý nosil puntíkovaný šátek, a proto byl mezi závodníky největší fešák.

Závodníci museli během 6 dnů ujet 2000 km cestou necestou blátem i po kamenech, přes potoky a stržemi a jenom největší borci dojeli do cíle. Tehdejší pravidla zakazovala jakoukoliv vnější pomoc a závodník se musel o svoji motorku postarat sám a opravit vše, co se cestou poničilo nebo porouchalo.

Výměnu píchlé duše uměli tito mistři řídítek za dvě a půl minuty a vyklepat rozbitý ráfek od kamenů byla maličkost. V té době v

šichni jezdili na vynikajících Jawách, které patřily k nejlepším na světě. Kdo měl Jawu Libeňák, tehdy nejlepší motokrosový stroj, měl naději na úspěch.

Na povídání o Šestidenní se nás sešlo v kapli sv. Máří Magdaleny celkem 17 nadšených posluchačů, kteří nadšeně poslouchali historky ze závodů i historky z doby, kdy Míra Tupý pracoval na závodech jako Maršál, tedy jako jeden z hlavních rozhodčích celé soutěže.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *