V sobotu staré rakovnické pověsti, v neděli Mariánská Týnice

Pozvali jsme v sobotu 21.8. 2021 do Kostelíka velkého znalce dějin Rakovnicka a Slabecka, historika a publicistu Romana Hartla, který přišel vyprávět o starých pověstech a příbězích, které se vážou k Rakovníku. Roman Hartl napřed zmínil jedinečnou postavu faráře Mikuláše Karlacha a připomenul, že letos slaví naše kaple sv. Máří Magdaleny 150 let od svého postavení a vysvěcení. Poté jsme se již dostali k pověstem o založení Rakovníka od Krokovy družiny až po chudou mlynářku, která nasytila svoje hladové děti raky. Zabrousili jsme i do pověstí o hradě Hlavačově, který stál před Rakovníkem, a je v něm ukryt zakletý poklad a skončili jsme u příběhu o gotické madoně z kostelíka sv. Jiljí, která se stala slavnou v USA.  Roman Hartl vždy přečetl konkrétní příběh a poté jsme k historickým, nebo vlastivědným souvislostem příběhu dále diskutovali snažili se odlišit historické jádro od často poetického příběhu.

Na diskuzi do Kostelíka přišlo a přijelo celkem 35 nadšených posluchačů, někteří byli i přespolní, kteří si přišli poslechnout povídání o starých pověstech. Knížka těchto příběhů vyjde někdy letos na podzim a budeme, až bude knížka vydána, o tom tady na webu informovat.

V neděli 22.8.2021 jsme plánovali společný výlet do Mariánské Týnice podívat se na znovuobnovený skvost barokního stavitelství Jana Blažeje Santiniho Aichela. Po loňském vyprávění paní Bukačové to byla další možnost seznámit se nejen s genialitou stavby Santiniho, ale i s urputností a odhodláním, které bylo potřeba, aby stavba polozbořeného chrámu zase vyrostla do své barokní krásy. Nakonec se nás vypravilo pouze 8 od Marků a Perlínů, ale Týnici jsme si i se skvělou průvodkyní opravdu užili.

Jak sopky a zemětřesení vytvářely Křivoklátsko

V sobotu 10.7. se v Kostelíku konala další debata se zajímavým hostem. Pozvání do Kostelíka přijal Jiří Žák, geolog z Přírodovědecké fakulty UK a vysvětlil nám laikům, jak vznikalo Křivoklátsko a jaké síly a tlaky formovaly naše krásné okolí. Jirka Žák nejprve zasadil historii Země do širšího kontextu a vývoje naší planety a vysvětlil, proč Křivoklátsko vznikalo někdy před 630 – 550 mil. let někde v blízkosti 60° jižní šířky na okraji tehdejšího prakontinentu Gondwany a praoceánu. Tehdy se tektonická deska praoceánu postupně zasouvala pod tektonickou desku kontinentu. A tam někde v tom smyku a tření dvou desek s obrovskými výbuchy vulkánů a zemětřeseními vznikají horniny, které se za dalších 550 mil let budou jmenovat Křivoklátsko. V podobné situaci je nyní střet Euroasijské desky a Tichomořské desky někde u Japonska. V hloubce moře se pomalu Tichomořská deska zasouvá pod tu naši Euroasijskou a na styku dvou desek vznikají tlaky, zlomy a jiné procesy, které se pak projevují výbuchy sopek, zemětřeseními a třeba vlnami tsunami. To všechno zažily horniny Křivoklátska před 550 mil. lety.

Nejčastějšími materiálem, který takto vznikl, jsou droby, pískovcovitá sedimentární hornina, která se usazovala v místě, kde na sebe narážejí dvě desky, některá místa Křivoklátska tvoří černé břidlice, často s příměsemi síry, které se používaly k primitivní výrobě kyseliny sírové, jako třeba pod Poláncem u Modřejovic a plavilo se to v 19. stol. na Javornici u Marka.  Výbuchy sopek dokládají tvrdé čediče, přesněji spylity (tedy ztuhlá láva), které se také u nás nacházejí.  Další vyvřeliny na Křivoklátsku, tedy doklady sopečné činnosti, jsou buližníky. Nejzajímavější vývoj měly kameny, které vznikly jako usazeniny dílem mořského písku a bahna a dílem sinic a řas tedy jednoho z prvních organismu na planetě. ALE JAK SE JMENUJÍ ?

Povídání Jirky Žáka bylo naprosto fascinující a velmi zajímavé. Myslím, že mnohé z nás laiků nadchl pro geologické zkoumání historie naší Země a až půjdeme někde po lese nebo na cestě a vykopneme z hlíny kus šutru, budeme mít k tomu kusu kamene trošku jiný vztah. Na povídání s Jirkou Žákem se nás sešlo celkem 26 nadšených posluchačů, kteří se po skončení povídání ještě dlouho ptali na další a další podrobnosti, na další příběhy z dávné minulosti planety. Proto z tohoto setkání vyplynulo zcela spontánní pozvání Jirky Žáka do Kostelíka na příští rok. Tentokrát zabrousíme asi do geologicky skoro žhavé současnosti a budeme si vyprávět o tom, jaké síly formovaly tok Berounky, jak vznikala Čertova skála, jak žili trilobiti, nebo jaké další krajinotvorné procesy utvářely místa, kdy nyní tak rádi pobýváme.

 

Jak se jezdila Šestidenní

V Kostelíku máme celou řadu vynikajících osobností. Jednou z nich je bezesporu i Míra Tupý, několikanásobný účastník nejtěžšího závodu motorek na světě. Poprosili jsme Míru a ten byl tak laskav, že nám v kapli vyprávěl, jak to bylo se Šestidenní, jaké podmínky mají závodníci na motokrosových motorkách, jaká jsou pravidla takového závodu a jak se vlastně takový závod jezdí.

V sobotu 3.7. jsme se sešli v kapli a Míra začal vyprávět, jak vůbec takový závod vznikl, jak se k ježdění na motorkách dostal on a jaké podmínky na závodech musí snášet závodníci, kteří chtějí uspět. Na konci 50. let a v 60. letech závodníci jezdili v běžných montérkách používali běžné helmy a přes obličej nosili běžné šátky. Míra Tupý nosil puntíkovaný šátek, a proto byl mezi závodníky největší fešák.

Závodníci museli během 6 dnů ujet 2000 km cestou necestou blátem i po kamenech, přes potoky a stržemi a jenom největší borci dojeli do cíle. Tehdejší pravidla zakazovala jakoukoliv vnější pomoc a závodník se musel o svoji motorku postarat sám a opravit vše, co se cestou poničilo nebo porouchalo.

Výměnu píchlé duše uměli tito mistři řídítek za dvě a půl minuty a vyklepat rozbitý ráfek od kamenů byla maličkost. V té době v

šichni jezdili na vynikajících Jawách, které patřily k nejlepším na světě. Kdo měl Jawu Libeňák, tehdy nejlepší motokrosový stroj, měl naději na úspěch.

Na povídání o Šestidenní se nás sešlo v kapli sv. Máří Magdaleny celkem 17 nadšených posluchačů, kteří nadšeně poslouchali historky ze závodů i historky z doby, kdy Míra Tupý pracoval na závodech jako Maršál, tedy jako jeden z hlavních rozhodčích celé soutěže.

Koronavirus mediální masáž – vs fakta

Je skutečně ten Covid tak nebezpečný?  V čem je nebezpečný a proč?  Jsou razantní karanténní opatření opravdu nutná? A jsou také i účinná?  Jak dlouho budeme ještě žít s Covidem? Navždy? Pojedeme ještě někdy k moři bez rizika nákazy?

Také si kladete podobné otázky? Některé odpovědi možná najdete v Kostelíku.

Srdečně zveme všechny, které zajímá realistický pohled na šíření viru Covid 19  a odlišují skutečné, reálné a  mediálních dopady pandemie, na povídání s doc. Martinem Balíkem, který je vedoucí lékař Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Všeobecné fakultní nemocnice a 1. Lékařské fakulty UK. Jako první v Česku podal pacientovi s Covid 19 experimentální lék Remdesivir.

Povídání s názem Koronavirus – mediální masáž versus fakta se bude konat v Kostelíku v kapli sv. Máří Magdaleny v sobotu 12,9.  2020 od 15:00. Tak si přijďte poslechnout názor odborníka a možná najdete odpovědi na některé otázky. Budeme rádi, když budete pozvánku šířit po vašich  sítích. 

A zde je pozvánka ke stažení v pdf. Pozvánka

 

 

 

Přílohy

V Kostelíku vyprávěl dr. Eduard Stehlík

Po čtyřech letech opět přijel do Kostelíka vojenský historik dr. Eduard Stehlík. Jako téma si vybral účast českých vojáků v zahraničních misích a vojenských operacích. Moderní česká armáda si získávala od 90. let postupně svoje ostruhy účastí ve vojenských misích nejprve v operaci Pouští bouře v Kuvajtu, v bývalé Jugoslávii, v Iráku a v řadě operací v Afganistánu, ale i na dalších místech světa. Dr. Stehlík dovede poutavě vyprávět nejen o nasazení vojáků, ale jako důstojník armády zná i výstroj a výzbroj vojenských jednotek, různé druhy zbraní a dovede poutavě popsat změny ve vybavení armádních specialistů od devadesátých let až do současnosti. Bohužel nedílnou součástí vojenských operací je i smrt a je proto velmi důležité připomínat hrdinství našich vojáků, kteří padli v zahraničí ať již dílem útoku protivníků, anebo někdy také bohužel náhodně nebo třeba při dopravní nehodě.  Každá vojenská operace Armády ČR v zahraničí přináší neocenitelný respekt a důvěru v české ozbrojené síly a ve všech operacích, kterých se účastnila naše demokratická armáda, jsme uspěli. Naši vojáci velmi významně přispěli k šíření dobrého jména naší vlasti.

Dr. Stehlík má dar prokládat často tragické příhody smrti našich hrdinů v zahraničí úsměvnými historkami z jejich bojového nasazení a dovede někdy vážné chvíle odlehčit a ukázat vojáky v lidském světle. V Afganistánu na jednom ze stanovišť se postupně a pomalu začal k základně přibližovat místní občan v tradičním dlouhém oděvu. To je pochopitelně riziko, kdy nevíte, co je schované pod dlouhým kaftanem. Proto ho vojáci z hlídky velmi bedlivě sledovali a stanovili si hranici, kterou již z bezpečnostních důvodů, tento neznámý nemůže překročit. Když se již téměř natahovaly uzávěry od zbraní a místní Afgánec byl již nebezpečně blízko, najednou promluvil: „Nejste z Brna, já jsem tam studoval“.

Poutavé vyprávění dr. Stehlíka sledovalo v kapli 30 posluchačů, kteří byli nadšeni. Pevně doufáme, že se i dr. Stehlík v Kostelíku cítil velmi dobře a že za rok opět přijede s dalším ze svým témat.

Po diskuzi s dr. Stehlíkem jsme se ještě sešli na návsi a do pozdního večeru jsme společně poseděli, popili a dobře jsme se poměli.