Příběh ze slabeckého lomu
Popis historie kamenného lomu ve Slabcích , o kterém píše p.Celba ve Slabeckém zpravodaji, mi připomněl historku, která se k tomuto lomu váže – odehrála se v šedesátých letech minulého století.
V roce 1999 jsme na dovolené cestovali po Slovensku a již cestou tam jsme dráždili naše chuťové buňky představou talíře, naplněného až po okraj pravými slovenskými haluškami. První zklamání – na jídelním lístku v hotelu nebyly a vysvětlení číšníka „nesmíme používat brynzu“, nás překvapilo, vždyť brynza se špekem je na haluškách to nejchutnější. Stejná odpověď se opakovala celé další dny – halušky nikde nenabízeli! Jednoho dne jsme zastavili u typické vesnické koliby a odpověď obsluhující dívky byla stejná „halušky nemáme“. Tak jsem si nahlas povzdechl „sakra – jedeme sem z takové dálky kvůli haluškám a nikde je tady nevaří“! Na otázku děvčete, odkud jsme přijeli, odpovídám „až z Rakovníka, ale tam to nemůžete znát“. A nastala mela – děvče volá „mama choď sem, choď sem rýchlo“!!! Nechápeme, co se stalo, přichází „mama“ a po krátkém vysvětlujícím rozhovoru začíná vyprávět svůj příběh , starý čtyřicet let :
„Bylo mi osmnáct a zamilovala jsem se do krásného kluka z vedlejší dědiny, fotbalisty, ale cikána. A táta, policajt, mi tuto známost striktně zakázal. Tak jsme se rozhodli, že spolu utečeme z domova, sedli jsme na vlak a po několika dnech jsme skončili v Rakovníku. Nevím, proč zrovna tam. Bez peněz a bez práce, jen s malým ranečkem. Zabloudili jsme až do Slabec, kde nám nabídli práci v místním lomu na kámen – přijali jsme, v lomu jsme pracovali i bydleli v nějaké chatrči, ale bylo nám fajn, protože jsme byli spolu. Domů jsme nepsali z obavy, že táta jako policajt by nás určitě vypátral a známost s cikánem by mi zase zakázal. Až po půl roce jsem napsala domů dopis, že se vrátíme, pokud nám vystrojí svatbu. Vrátili jsme se, táta slib splnil, už spolu žijeme spokojeně čtyřicet let, máme hodné děti i vnučky, já mám tuto kolibu a manžel pracuje ve zdejším lomu na kámen“.
Závěr více jak hodinového vyprávění byl: „zítra přijeďte na oběd a budou halušky – i s brynzou, jaké jste ještě nikde nejedli“! Přijeli jsme, všude prostřeno, přivítání celou rodinou, halušky neměly chybu. Byl to nejhezčí den naší slovenské dovolené !!
Po návratu domů jsme zajeli vyhledat slabecký lom, vyfotil jsem jeho pozůstatky, zašel jsem na Obecní úřad ve Slabcích, kde jsem převyprávěl celou historku, dostali jsme fotky dnešních Slabec a vše poslali na Slovensko oné šťastné rodině – za několik dní přišlo ze Slovenska poděkování s pozváním na halušky s brynzou!
Lom ve Slabcích pomohl zamilované dvojici naplnit jejich sen – žít spolu, ona „bílá“, on cikán. Při vyprávění čtyřicet let starého příběhu jim bylo šedesát let a byli spolu šťastni.
Jaromír Tupý