Cestování po Berounce – 3 část
Zveřejněno s laskavým souhlasem paní Evy Votýpkové – Peckové
Marcel Havlík
Cestování po Berounce
Část 3.
Kousek po proudu, než se dostaneme k Čertově skále, je přívoz u Rypků /nyní pan Zíka/. Z levé strany vytéká potůček od Hracholusk jménem Pístný. Kdybyste šli proti jeho proudu asi 1 km, kde se rozdvojuje a vylezli na ostroh tím vzniklý, našli byste na vyvýšeném místě malý sroubek pro potřeby myslivců. Na tomto místě stávala tvrz Pístný a do svahu ves téhož jména. Zašla v husitských válkách. V této tvrzi se narodil velký muž. Byl nejvlivnějším rádcem krále Václava IV. Na počátku 15tého století obhospodařoval se svými synovci Skryje. Psal se Mikuláš z Pístného a později Mikuláš z Husy. Měl velký vliv na dějiny našeho národa. On to byl, který v jižních Čechách organizoval Husity a založil mohutnou pevnost Tábor. Byl výborný válečník i politik.
Na místě převozu bývával mlýn Myslice. Obojí zašlo v husitských válkách jako ves Kouřimec. U stodoly nynější rybárny /přívozu/ je dub, pod nímž je pochován švédský plukovník raněný roku 1639 u Broum, v bitvě s císařskými. Na dubě bývala tabulka a křížek.
Kmetcí dvůr, který na místě zničeného mlýna postavil Jindřich z Ensídle v 16tém století smetla roku 1784 povodeň, nynější budova byla postavena o kus výš.
Spilitová skála Čertovka má také svoji pověst. Starý Rypka si rád občas přihnul, jednou když se vracel domů v podroušeném stavu, zjistil, že mu někdo odvezl loď na druhou stranu. Volal, ale marně. Ve zlosti řekl „Duši bych za to dal, kdybych tady měl most“. Jen to dořekl, stál před ním čert. Udělali smlouvu, že bude most hotový, než v rybárně kohout zakokrhá. Čert lámal skálu a stavěl pilíře. Při tom pekelném rámusu kohout se v rybárně probudil a zděšen zakokrhal a tím Rypkovi duši zachránil. Když je málo vody, vypadá to, jako-by tam kdysi stály mostní pilíře. Skála se zřítila patrně ve třetihorách, když ji nadzvedl čedič.
Kus níž následuje Kněžská skála, i ta má pověst. Skryjská farnost patřívala jako několik jiných ke Zbečnu. Jednou, když vezl povoz kněze ze Zbečna do Skryj na mši, kněz kočímu lál, ten při přejezdu řeky, jinak to nešlo, v řece vypřáhl koně a s nimi ujel, kněze nechal na povoze v řece. To je pověst, ale pozemky okolo té skály dle zápisu patřili k Nezabudické faře, proto se tomu místu říkalo Kněžské.
Proti Nezabudicům na řece je projektovaná přehrada, zatím byla tato stavba odložena.
Nezabudice jsou prastará obec, kostel sv. Vavřince již tam byl nejpozději roku 1250. Ves patřila kladrubskému klášteru, který obchodoval se solí. Tehdy byli ve vsi čtyři rybáři a čtyři, kdož měli za povinnost platit ročně 9 měřic soli. Domněnka Kočkova, že se v okolí sůl dolovala, neobstojí. Z hlediska geologického je to vyloučeno.
Naproti Nezabudicům je skalisko, kde se říká na Zpropadeném zámku. Zem tam skutečně duní a proto se říká, že jsou tam sklepy. Dutina tam skutečně musí být, ovšem je to sesutá skála, kde zůstala dutina, která saje až ze zdola u řeky vzduch, prouděním vzduchu se vstup do dutiny ochlazuje a vzniká tam led i v létě. Místní si tam dávají chladit nápoje. Dutina tvoří komín jako je to u ledových jeskyní. Příkopy na straně od řeky sloužily na spouštění dřeva.
Podle profesora Kušty na tomto místě se také před naším letopočtem konaly obřady pálení mrtvých a jejich popel se ukládal na nezabudickou stranu tam, kde je mezi Rozvědčíkem a Nezabudicemi křížek.
V bránovském Luhu působil jako letní host spisovatel Pavel, má na návsi pomník. Mlýn na řece roku 1655 rozmetala povodeň. Nový mlýn postavil o rok později tesař Václav Jungman z Hudlic, předek buditele Josefa Jungmana.
Cestování po Berounce – část 2
Zveřejněno s laskavým souhlasem paní Evy Votýpkové – Peckové
Marcel Havlík
Cestování po Berounce
Část 2.
U Kalinovse se vlévá do řeky potůček Lida v jehož břehu se dne 12. června 1771 našel poklad asi 50 kg zlatých keltských penízků.
Na levém břehu za mostem je kopec Dubensko, patří již do ochranného pásma přírodní rezervace Křivoklátska. Je prý tam nejmohutnější tis v celém kraji. Já jsem jej ještě neviděl.
Celé okolí je přeplněno chatami, lidmi a vozidly v letních dnech a ruchu víc než na Václavském náměstí.
Vodní rostliny jako: šípatka, orobinec, puškvorec, stulík a někde i leknín zasazený před chatou se stávají vzácnými. Mění se také geologické složení břehů. Na levém břehu přitéká říčka Javornice; to již jsme na Rakovnickém okrese. Za Šlovicemi vystupuje nad řekou kopec Mileč, je to vyvřelý spilit, další spilit je Čertova skála, potom Kněžská skála, část Častonic stojí také na spilitu a končí ve Zbečně k Račicům. Na pravém břehu hned u Kalinovse je mohutná žíla diabasu, za Čilou se vlévá do řeky Zbirožský potok a tady pod celými Skryji je útvar kambrijský plný různých zkamenělin; ten nás bude doprovázet až ke hradu Týřovu, kdežto na levé straně jen malá lokalita proti Skryjskému mostu. Počínaje Týřovem bude lemovat pravý břeh vyvřelina keratofyr také až do Zbečna. Na levém břehu se vyskytuje jen na třech místech, hned za Týřovicemi, potom Špičatka a Baba u Částonic, dále Lenčina nad Zbečnem.
Ale vraťme se nazpět k mostu pod Zvíkovcem. Pod ústím Javornice je Kočkův mlýn, nyní pila. Je to pozůstatek po obci Drasovice zničené neznámými lupiči v 16tém století. Stávala pod dosud neprozkoumaným keltským hradištěm, na němž stojí ves stejného jména, pak je ves Čilá a pod ní ostrov, kam jsme jezdili hrát volejbal. Nalevo Šlovice, osada samých Benešů, předků prezidenta Beneše.
Pod Skrejemi je veřejné tábořiště a naleziště trilobitů. Ve vsi má pomník Joachym Barrande, známý paleontolog; na trilobity jej upozornil farář Krolmus.
Dole přímo proti mostu ze Skryj má chatu oblíbený spisovatel profesor Karel Mejstřík, píše hlavně z našeho okolí.
Hrad Týřov nechal postavit král Václav I., nejstarší záznam o něm je z roku 1248. O tři roky později tam byl stanoven purkrabím rytíř Nedvěd. Pod hradem bydlíval poustevník Matoušek.
Dle profesora Kušty v místech zřícenin Týřova byly dávno před naším letopočtem páleni mrtví a jejich popel ukládán nad vsí Týřovice kde se říká v Hliništích. Byl to dost velký kopeček, ale sedláci jej rozvezli jako hnojivo po polích a popelnice rozmlátili.
Ve vsi Týřovice má rekreační sídlo spisovatel Miroslav Ivanov. Je to bývalá hospoda u Staňků, dle tradice tam nocoval také Karel Hynek Mácha. V řece je veliký balvan, jemuž se říká Pašek. Jméno dostal od pověsti, že rytíř Pašek byl na Týřově vězněn, ale tehdejší purkrabí si jej občas pozval na besedu. Mezi řečí mu prozradil, že ze hradu vede tajná chodba na předsunutou baštu, kde je zakryta velikým balvanem. Rytíř Pašek toho využil, tajnou chodbou prošel, balvan velikou silou svrhl do řeky a utekl z vězení.
To je pověst, skutečnost je ta, že kámen se zřítil vlastní vahou jako jiné balvany o něco dále, jimž týřovští říkají hodiny. Jsou to ostré útesy keratofyru a jeden z nich vrhá stín na původní skálu tak, že podle stínu možno určit kolik je hodin, jsou to tedy přírodní sluneční hodiny. Tato skála je oblíbeným hnízdištěm výrů.
Historie okolo Berounky
Panu Balíkovi se podařilo získat velmi zajímavý text pana Marcela Havlíka, který mapuje sídla a památky v blízkosti Berounky. První část popisuje tok řeky Berounky od Plzně až po Zvíkovec. Text je ponechán v původní verzi autora.
Zveřejněno s laskavým souhlasem paní Evy Votýpkové – Peckové
Marcel Havlík
Cestování po Berounce
Část 1.
Je to jenom strohá příprava na přednášku pro vodáky. Místa i osoby jsem popsal v jiných kapitolách podrobněji.
Několikrát jsem ji projel nahoru i dolů. Na rozdíl od jiných řek nemá Berounka dosud žádnou velkou vodní přehradu, mimo několika hodně opustlých jezů.
Vhodným počátkem plavby považuji od dolanského mostu. Je tam možno zajeti vozem vezoucí lodě až přímo do vody a není to daleko od nádraží Chrástu a tak lze lodi poslat i vlakem.
Královské město Plzeň založil roku 1295 král Václav II. na soutoku řek Mže, Radbuzy, Úhlavy a Úslavy. Město vypouští do Berounky tolik odpadových látek, že voda v jejím blízkém okolí není lákavá.
Hned pod dolanským mostem je vodácké tábořiště. Potom již plujeme údolím hluboko zaříznutým do okolního terénu. Po levé straně na terasách z dob ledových jsou postaveny vesničky Nadryby, Kostelec, Nynice a Planá. Jsou stavěny do kruhu okolo rybníčka, někde je kaplička nebo zvonička. Jsou zajímavé svou zachovalou malebností. Všude v jejich okolí se nacházejí stará pohřebiště z doby haštalsko-latenské. Krajina byla obydlena dávno před naším letopočtem.
U Korečského potoka býval mlýn Dirka. Zprava ústí do řeky Klabava, tekoucí od Rokycan. Další mlýn byl u Darové a potom v ústí Třemošné.
Na kopci na levém břehu nechal Florián Gryspek z Gryspachu postavit pěkný zámek. Stavěl jej italský stavitel, jménem Hans Vlach. Stavěl také zámek v Nelahozevsi a plzeňskou radnici. Zámek se jmenuje Kaceřov a byl postaven v létech 1540 – 1544. Stavěn na způsob renesanční vily, obehnán hlubokým zděným příkopem a v rozích má bastilony pro boční střelbu. Uvnitř nádvoří je členěno bohatě arkádami; měl svůj vodovod a množství sklepů.
Zámek roku 1912 vyhořel a potom byl používán jen jako jeden z objektů hospodářského dvora. V komnatách bylo skladováno obilí, ale také seno a jiné. Zámek nebyl uzamčen, jen místnosti, kde bylo obilí. Několikrát jsem se tam vyspal na seně i se svým psem, který mne na mých výletech na kole doprovázel.
Teprve za nynějšího režimu je značným nákladem opravován a z těchto důvodů není zatím veřejnosti přístupný.
Florián Gryspek byl tajemníkem císaře Ferdinanda I., byl německé národnosti, mluvil a psal dobře česky. Měl 14 synů a 8 dcer, celá rodina se úplně počeštila. Napsal česky robotní řád a běda úředníku, který by zneužil své moci. Robota na jeho panství byla lehčí než na jiných panstvích a proto robotníci prchali na jeho panství odjinud a samozřejmě těm velkostatkářům to nebylo vhod, byl osočován, že kazí normy.
Jeho děti se ve 30 leté válce přidaly ke vzpouře proti Habsburkům a jejich panství bylo zabaveno. Žádný z nich tuto válku nepřežil. Část je jich pochována v kryptě kralovického kostela jako mumie ve skleněných rakvích.
Gryspek byl vzdělaný muž a podnikavý. Mimo jiné, byl také nákladníkem olovněných dolů v Častovicích u Křivoklátu.
Při další plavbě po řece, býval mlýn proti Čivicům a další pod hradem Libštejnem. Stavěl jej Oldřich Tista z Hedčan roku 1360. Stavěl i jiné hrady; byl asi Polák. Ti si potrpěli u hradů na dvě věže. Zemřel 1379. Koncem 14tého století získali hrad Kolovratové. Roku 1430 seděl na Libštejně Beneš z Kolovrat a jeho bratr Hanuš na Krašově. Toho roku je Husité oblehli, nádvoří dobili, ale hrad nikoli. Po sedmi nedělích Bedřich i jeho bratr na Krašově se domluvili s Prokopem Velikým, že vstoupí s Tábory ve spolek a budou bojovat po jejich boku. Táhli s nimi do Uher a vrátili se s velkou kořistí.
Dědictvím přešel hrad roku 1510 na Waldštejny. Každý jen bral a o hrad se nikdo nestaral, tak hrad pustnul až opuštěný hrad Švédové roku 1639 zapálili. Jedna bašta ještě stojí.
Pod libštejnským mlýnem mnoho lidí ztroskotalo, je tam velký proud a balvany. Na ostrově je dětský tábor. Asi tři km pod hradem Libštejnem ústí z levé strany prudká řeka Střela. Původně se jmenovala Lososnice. Každý rok se na ní konají vodácké závody.
To již jsme pod zajímavým městečkem Liblínem. Hned u řeky u nového mostu míval hospodu strýc Jana Nerudy v čp. 49. Slavný básník tam jezdil.
Na náměstíčku je pěkný zámeček spojený můstkem s kostelíčkem sv. Jan Nepomuckého. Zámeček je v anglickém parku a v parku je několik plastik. Tři grácie, kalvárie, sloup Ece homo a Jan Nepomucký. V zámku je nyní domov důchodců.
Hned za kostelíčkem je škola a na ní je deska, že se tam narodil spisovatel a vlastenecký kněz Jan Marek, podepisoval se Jan z Hvězdy. Narodil se v Liblíně roku 1801 a zemřel v Kralovicích roku 1855. Má v Kralovicích u kostela pomník.
Ředitelem tamějšího velkostatku se stal uvědomělý právník Václav Jaromír Picek. Od té doby se stala obec ohniskem národního vědomí. Picek se narodil roku 1812 v Újezdě u Turnova. Všude zařídil české úřadování. Napsal několik divadelních her a hlavně vlastenecké písně jako: Bývali Čechové, Písně dcery ducha mého, Slovan jsem a Slovan budu, Čechy krásné, Čechy mé, Hej Slované, Tážete se proč jsem Slovan. A další.
Melodie k nim skládal Leopold Zvonař z Kublova.
Roku 1823 se v Liblíně narodil Jan Knedlhans/pseudonym Slavibor Liblinský. Roku 1847 vydal Česká přísloví a pořekadla. Byl předním Slovanské Lípy. Roku 1848 převzal redakci radikálního časopisu Pražský list. Za Bachovské persekuce byl jeho list zastaven, než byl Knedlhans odstraněn tím, že byl odveden k vojsku a trestán za pobuřování a poslán s vojskem do Tyrol, Když se roku 1860 z vojny vrátil, vstoupil do redakce Času a později do redakce Hlasu.
Aby jej umlčeli, byl roku 1864 jmenován okresním tajemníkem v Kralovicích, ale i tu ve společenském životě horlivě pracoval. Zemřel v Kralovicích 10. listopadu 1889.
Nedaleko Liblína je maličká osada Chockov. Odtud pochází známá hraběcí rodina Chotků z Chockova, působící kladně na naše obrození (Chotkovy sady v Praze, zámek Veltrusy a jiné).
Naproti Liblínu na levém břehu je trhové městečko Kozojedy (není to rodiště Dalibora, to je na Rakovnicku). Obec byla od Husitů zcela zničena a podruhé od Švédů roku 1639. Pod Kozojedy je mlýn a u něj louka.
Na té louce míval křivoklátský Junák svůj letní tábor. V Kozojedech byl chov těžkých koní. Byla to krása, když se se svými hříbaty plavili nebo se proháněli po břehu. Než doplujeme do Rakolusk, je tam další mlýn. A po něm mlýn krašovský, je to technická památka a stojí za shlédnutí. Odtud asi dva km na strmém ostrohu strmí zřícenina hradu Krašova. Potůček tekoucí ze Všehrd vytéká přímo pod hradem. Historikové kladou založení hradu do roku 1230, ale dle zápisu kláštera sv. Jiří na pražském hradě osada Rakolusky byla již roku 1228 předána ku hradu Krašovu.
Sezema, který padnul roku 1179 v bitvě u Loděnice u Berouna, měl dva syny, Arnošta a blahoslaveného Hroznatu. Hroznata měl panství a hrad v Teplé, Arnošt dostal úděl z rozpadávajícího se Újezdu polských Hedčanů. Hrad nebyl postaven najednou, ale Arnoštovi potomci již se psali z Krašova. Ve znaku měli troje jelení parohy.
Krašov byl obléhán Husity 1430, ale dobyt nebyl nikdy, ani v roce 1639, kdy se o něj pokoušeli Švédové.
Později hrad měnil majitele, až jej získal 1678 plasský klášter, mnichové si z něj udělali rekreační sídlo a když byl klášter roku 1785 zrušen, státní správa dvora Bohy, nechala ze hradu lámat kámen na stavbu hospodářských budov, při čemž ji sedláci z okolí vydatně pomáhali. Hrad měl dvě patra a okrouhlou věž z podsebitím. Ze všeho zbylo jen pár žalostných trosek. Nyní je snaha, alespoň tyto zbytky zachovat.
Dole pod hradem je veřejné tábořiště, ale pozor, stráně jsou památkovou rezervací.
Všehrdy nejsou ta obec odkud pocházel Viktorin Kornel ze Všehrd, slavný právník, který napsal „O právech a sůdech českých“. Špatně pochodil když psal, že král a jeho úřadníci nejsou pány nad lidem, ale jeho služebníci. To jsou Všehrdy u Chomutova.
Také zalesněná stráň mezi pravým břehem a Hřešihlavy je chráněnou oblastí. Ve Hřešihlavech je kostel, který má na přední stěně balkon, což jinde nebývá. Prý tam také kázal Hus. Nad kostelem je velká stará zvonice a pod kostelem zámeček.
U řeky je rybárna a naproti ní velký mlýn Lejskův.
Na dosti vzdálených terasách levého břehu jsou obec Hlinec a Studená. Mezi nimi dole u řeky byla osada Dolany, osada byla dvakrát zcela zničena jako mnoho ostatních, ale kostelíček sv. Petra a Pavla všechny tyto hrůzy přežil. Kostel založil roku 1252 Habart ze Žebříka. Roku 1837 ředitel velkostatku Chříč nechal nad kostelíčkem postavit pět chalup pro deputátníky, kostel nechal opravit a ten byl ještě po druhé světové válce v pořádku. Potom se do něho nastěhoval trampové a brzy z něj zbyly jen části zdí.
V pokračování na levé terase je poplužní dvůr Ptíč a ještě kus dál je dvůr Dubjany a za nimi dále od řeky Chříč se zámkem. Odtud byli dva známí husitští hejtmani, kteří měli také podíl na dějinách Křivoklátu. Byl to Absolon a Žibřid ze Chříče.
Nad řekou na spilitové homoli stávala tvrzka Dubjany, střežila tu vedoucí zemskou stezku a přívoz přes vodu. Nebyla veliká, dnes už po ní zůstalo jenom místo s pěkným rozhledem na Zvíkovec. Odtud pocházel také Hrdoň z Dubňan, ač byl katolík a zůstal jím, jeho jméno je na listě z roku 1220, kterým Pražané a drahně pánů českých opověděli králi Zikmundovi, jako nepříteli Čechů, an kázal mistra Jana Husa upáliti.
V roce 1429 nabyl Hrdoň hradu Radyně a odtud při obležení Plzně Tábory, Plzni dodával spíži, jinak by ji byli Táboři vyhladověli.
Na pravém břehu je zámeček a obec Zvíkovec na bývalé tvrzi Vlčků ze Zvíkovce. Nyní útulku postižených dětí.
Nás mohou zajímat dvě osoby, které tam bydlely. Byli to amatérští archeologové Matyáš Kalina, majitel Zvíkovce, jež napsal knihu Obětiště a farář Václav Krolmus, který pro Národní museum v Praze nashromáždil veliké množství archeologického materiálu. O obou již jsem psal ve článku Krakovec.
Dole u řeky je osada Kalinoves, založená Kalinou, dále mlýn a nový most. Až dosud jsme se plavili údolím nepřeplněným chatami a nynější civilizací i když je tam všude chat dost. Skalnaté břehy byly téměř všude vroubeny původní prahorní břidlicí a totéž bylo u přítoků Berounky.
Na mnoha místech se z nich vyráběla kyselina sírová ze zbytků bakterií, které se živily sírany. Voda těchto toků stále ještě vyluhuje jejich zuhelnatěné částečky a z toho je v Berounce voda proti jiným řekám tmavá. Odedávna se jí říkalo Černá voda. Více jsem o tom napsal ve článku Horniny v okolí Křivoklátu.
Bude se Berounka jmenovat Mže?
Dne 19.10. 2008 publikovala MF Dnes článek, který se také velmi dotýká našeho Kostelíka. Plzeňští zastupitelé se již delší dobu pokouší prosadit přejmenování řeky Berounky na Mži a to až k soutoku Berounky se Slabeckým potokem tedy u bývalé rybárny u Ziků. Podle návrhu plzeňských radních by se řeka až sem jmenovala Mže a dále okolo Křivoklátu až k soutoku Berounka. V článku je zvýrazněno podle mého názoru velmi rozumné stanovisky pana starosty F. Celby.
Radim Perlín
MF DNES 19.10. 2008
Obce Hřebečníky a Slabce leží pět kilometrů od sebe na Rakovnicku a obě poblíž řeky Berounky. Je ale možné, že brzy se vše změní. Zatímco Hřebečníky se budou dál nacházet na Berounce, kolem Slabců bude protékat řeka Mže. Radnice v Plzni totiž prosazuje, aby byla horní část Berounky přejmenována na původní název.
„Podle mě je to pitomost. Nikdo té řece už neřekne jinak než Berounka. Vždyť jsou o ní i mraky písniček,“ rozčiluje se vodák Karel Císař, který každoročně sjíždí Berounku z Chrástu až k Berounu.
Se změnou názvu nesouhlasí ani starostové středočeských obcí ležících na Berounce. O to, aby byl řece, která nyní oficiálně vzniká už soutokem Mže a Radbuzy v centru Plzně, vrácen historický název Mže, usiluje plzeňský magistrát takřka dva roky.
Hájí se přitom některými dokumenty, podle kterých ještě koncem 19. století se o Mži psalo jako o nejdelším přítoku Vltavy pramenícím v Českém lese a ústícím v Praze pod Zbraslaví.
Mži údajně zmiňují historické prameny už ve 12. století, tedy v době, kdy Beroun ještě jako město neexistoval. Název Berounka se objevil v 17. století.
Plzeňští zastupitelé již vrácení jména odsouhlasili. Protože oficiální názvy vodních toků stanovuje vyhláška ministerstva zemědělství, obrátili se přímo tam.
„Upozornili jsme Plzeň na nutnost projednat záměr s příslušnými orgány Plzeňského kraje a s obcemi na toku, upozornili jsme i na náklady a řadu úprav technických dokumentů včetně mapových podkladů,“ uvedl Ondřej Veselý z tiskového oddělení ministerstva.
Hranici vzniku „nové“ Berounky není ale možné omezit hranicí katastru, ale soutokem s vodním tokem na hranici kraje. „V tomto případě připadá v úvahu soutok se Slabeckým potokem za obcí Hradiště,“ doplnil Veselý. To znamená, že by řeka Mže částečně zasahovala až do Středočeského kraje. Plzeňská radnice požádala dopisem o vyjádření starosty všech obcí, které na tomto úseku leží.
„Dopis jsme zaslali čtyřiadvaceti obcím v Plzeňském kraji a jedné ve Středočeském kraji,“ potvrdila mluvčí plzeňského magistrátu Zdeňka Kubalová. Zatím reagovaly jen dvě obce. „Jedna preferuje současný stav a druhá chce další informace, aby se mohla rozhodnout,“ doplnila Kubalová.
„Nejdřív jsem si myslel, že je to legrace. Připadá mi to dětinské,“ komentoval výzvu starosta Slabců Filip Celba. Záměr sice bude probírat se zastupiteli, domnívá se ale, že nikdo z nich změnu nedoporučí. Jeho kolega z nedaleké obce Hřebečníky Bohuslav Řezníček je stejného názoru, třebaže jeho obce by se změna už nedotkla.